Již koncem třicátých let minulého století řada výrobních podniků v tehdejší Československé republice svařovala, a to převážně tlustě obalenými elektrodami dováženými ze zahraničí.

První, kdo pochopil důležitost svařování pro rozvoj průmyslu bylo vedení tehdejších Železáren hutního, strojního a uhelného kombinátu", což byl původní název Vitkovických železáren a pozdějších VŽKG. Již v roce 1928 zde byla zahájena výroba máčených tlustě obalených elektrod pro svařování běžných ocelových konstrukcí a to nejen pro vlastní potřebu, ale i pro potřeby cizích závodů. Jedna z prvních značek "VT" byla využita i na stavbě budovy Ústřední svařovny ve Vítkovicích. V roce 1936 byla již zaznamenána výroba nové značky "VS", která později byla jako první československá elektroda schválena i pro použití na výrobu kotlů a tlakových nádob a těsně v předválečném období i posloužila při výstavbě celosvařovaného mostu přes řeku Ostravici. Sortiment elektrod byl dále rozšiřován o elektrody pro navařování a od roku 1938 se započalo s výrobou elektrod s lisovaným obalem.

V průběhu válečných let se po rozšíření do samostatné výrobny strojový park rozrostl o další lisy a potřebná samostatná zařízení. K dalšímu rozvoji došlo až po roce 1945, které znamenalo opět nové rozšíření výroby, postupné vybudování vlastního vývoje a soustředění především na výrobu elektrod pro svařování nízkolegovaných a žáropevných ocelí a drátů pro svařování plamenem. Výroba elektrod byla ukončena ve Vítkovicích v polovině sedmdesátých let po delimitaci do nově vybudované elektrodovny ve Vamberku.

Druhým významným výrobcem svařovacích elektrod v předválečném období se stala Poldina huť v Kladně. Jako výrobce antikorozních a žáruvzdorných ocelí a i mnoha zařízení z nich, zejména pro chemický průmysl, byla odkázána výhradně na dovoz. Podle zkušeností z výroby a svařování těchto ocelí zakládá proto zcela bez cizí pomoci ve svém pobočném závodě v Chomutově vlastní výrobu 6 značek elektrod pro svařovaní s bazickým obalem na bázi vlastních jádrových drátů. Tak vznikly známé elektrody E 388 (18/8), E 390 (18/8/2), E 384 (16,5 Cr), E 376 (21/36) E 385 (24/19) a E 386 (25Cr), které se pak spolu se stejně označenými svařovacími dráty firma nejen sama používala, ale i vyvážela do mnoha evropských i zámořských států.

Později byl tento sortiment doplněn o lité návarové tyčinky Reál a několik typů elektrod pro svařování běžných ocelí. Jestliže výroba v roce 1936 dosahovala cca 120 tun elektrod, před válkou to byl již více než dvojnásobek. Ve válečném období okolo roku 1940 se přešlo na výrobu lisováním a přestože tento obor tvořil jen zlomek zájmů ocelářské firmy, výroba až do roku 1950 stoupala až na cca 600 tun za rok. V tomto roce v rámci soustředění výrob v republice byla elektrodovna zrušena a výroba přemístěna do Vamberka.

Holandská firma Philips, která od roku 1934 vyráběla ve svém závodě v Eidhovenu na svou dobu velmi široký sortiment svařovacích elektrod brzy rovněž pochopila rostoucí potenciál v průmyslovém Československu. Ve spolupráci s firmou OEKONO v Děčíně nad Labem začala v tomto podniku vyrábět elektrody z dovezených suchých obalových směsí z jejich výrobního závodu, přičemž jádrový drát byl nakupován z tuzemských zdrojů.
Ve válečných létech 1941-42 byla zřízena samostatná výrobna elektrod v továrně Philips v Praze Hloubětíně. Na svou dobu byla vybavena již automatickým máčecím strojem a sušícími pecemi, vytápěnými plynovými hořáky. Výroba po válce zanikla.

Elektrody se v menších množstvích dále vyráběly v elektrodovnách firmy Hromasová v Praze Karlíně, ve firmě Štajfer v Praze-Holešovicích i ve firmě Hennlich v Duchcově. Jednalo se o nevelké výrobny, které krátce po válce ukončily svoji činnost.

Pro současnost nejdůležitější výroba elektrod byla založena v roce 1932 Báňskou a hutní společností při Drátovnách v Bohumíně. V roce roce 1936 přejímá tamější vedení pozdější význačný odborník ve svařování Ing. Jozef Čabelka. Ten přináší novou organizaci, zavádí nové zkušebny a laboratoře, spoluzakládá prodejní organizaci "PEAS" a začíná spolupracovat nejen s domácími závody, kde se svařuje, ale i s mnoha výrobci elektrod v zahraničí. Z obavy před záborem pohraničí je výroba elektrod spolu s několika dalšími výrobami přemístěna do objektů bývalé textilní továrny firmy Hernych ve Vamberku.

První máčené elektrody byly v provizorních podmínkách vyrobeny již počátkem roku 1939, a to na základě v licenci dovážených suchých obalových směsí od firmy ESAB ze Švédska.

I přes vlastními silami zhotovený máčecí kanál byla kapacita výroby malá a nepřesahovala 12 000 ks za den. Z té doby pochází i známá elektroda BH 60 i pozdější PANCER pro potřeby armády. Požadavky na rostoucí spotřebu elektrod a určité experimenty původních vítkovických pracovníků umožnily i první pokusy s lisováním obalu s využitím hydraulického lisu firmy Strojírny Ing. Vltavský z Rakovníka.

Protože však výsledky nebyly uspokojivé, byl krátce nato zakoupen originální lis firmy ESAB a výroba se rychle zvýšila až na 30 000 ks denně. Za osobní účasti Ing. Čabelky i p. Kality byla za velmi přísných bezpečnostních opatření již ve Vamberku vyvinuta řada nových, na svou dobu velmi progresivních elektrod jako BH 47 Rekord, BH 42 Popular, BH 60 Favorit a první elektroda s bazickým obalem BH Pilot.

Po roce 1945 odchází Ing. Čabelka pracovat na Slovensko a vedoucím elektrodovny se stává Ing. Kleander a vedoucím vývoje Ing. Ditl - rovněž jména spojená s dalším rozvojem výroby svařovacích elektrod ve Vamberku. Dochází k obnově spolupráce s firmou ESAB na zavedení výkonných elektrod s obsahem železného prachu v obalu, je zakoupen další lis a výroba dosahuje až 1 mil. kusů za týden.

Další rozvoj však naráží na nedostatek kvalitních dalších zařízení - především hnětaček směsí a sušících pecí. V té době vzniklá samostatná skupina strojního vývoje, která v dalších létech ovlivňovala kvalitu vyráběných elektrod i množství jejich produkce.

Významným mezníkem byl rok 1948, kdy byla výroba z Poldiny hutě v Chomutově předána do Vamberka, kde současně byla vybudována malá slévárna pro výrobu návarových elektrod na bázi kobaltu. V Bratislavě vzniká pod vedením Ing. Čabelky Výzkumný ústav zvaračský. Zde vyvíjené nové svařovací materiály byly dále postupně osvojovány a vyráběny v dalších létech ve Vamberku. Ale to je již historie nejen výroby elektrod…

(Ing. Trejtnar s použitím materiálů zemř. Ing. Kleandra)

Zpět do historie